Stavbu Dakoty jsem zahájil někdy kolem roku 2004. Ale záhy jsem narazil na řadu dilemat jak naložit s interiérem i jakou zvolit livery. Nejvíc se mi líbila verze Swiss Air Lines. Zjistil jsem ale, že nejsem schopen získat dost referenčních fotografií a navíc varianta s bílou horní částí trupu zdá se být pouze fikcí z muzea v Luzernu a v reálném provozu byly Dakoty Swiss Air Lines celé v barvě kovu. Hledal jsem tedy jinou předlohu. Až kolem roku 2009 jsem narazil na fotografie DC-3 Piedmont Airlines z Oshkosh 2008, která byla v té době v letuschopném stavu a byla k ní dostupná celá řada různých fotografií. A když jsem potom našel i obtisky od Flying Colors Decals, tak bylo rozhodnuto.
V roce 2015 se objevila nová stavebnice DC-3 od Airfixu a já jsem zpozorněl. Uvědomil jsem si, že bych nový kit mohl případně trochu kanibalizovat k opravám a vylepšením některých nepřesností u stavebnice od Italeri. Po zakoupení jsem trochu ze svého nadšení vystřízlivěl. Očekával jsem přeci jen vyšší kvalitu odpovídající moderním standardům výrobků firmy Eduard nebo Tamyia. Nakonec to vypadá, že použiji olejové nádrže do podvozkých šachet a ukotvení zadního podvozku včetně ostruhového kola. Již slepený, vytmelený a onýtpvaný trup jsem odvážně v zadní části rozpáral a vložil díl z Airfixu.
Další podstatný impuls pro motivaci pokračovat ve stavbě byl nýtovací výkres, který mi poslal Marián z Modelfóra. Tímto MariánoviSK z Bánské Bystrice ještě jednou srdečně děkuji. Dosud jsem totiž nýtování odkoukával z řady různých fotek předlohy. A často jsem nacházel řadu nesouladností.
V roce 2022 jsme se začal k tomuto projektu zase ve volných chvílích vracet.
